SALAEBRA

   Téměř každý den nám zdělovací prostředky přinášejí zprávy o stavu naší společnosti. A jen slepí lidé nedokáží postřehnout, že se tato civilizace žene do záhuby. Neni snad dne, aby jsme neviděli ve zprávách, že někdo někoho připravil o život, v lepším případě jen o majetek. Nebo, že nějaký sfetovaný, opilý psychopat, s několikerým zákazem řízení, se řítil městem, zanechávaje za sebou spoušť a poničený majetek, někdy i zdraví, mnohdy i život chodců. A to často jede v kradeném autě. Když pak stojí po právu před soudcem, hají se velice často tím, že v době spáchání činu nebyl při smyslech neb byl pod vlivem omamných látek a tudíž vlastně o svém jednání ani nevěděl. A s příslibem léčby je mnohdy omilostněn, což dále jen podporuje ostatní, aby také páchali trestnou činnost. A to bych mohl pokračovat v dalších příkladech, kdy naše společnost selhala a již dávno rezignovala na nějakou nápravu tohoto stavu. Rok od roku je situace horší a nikde náznak nějakého zlepšení. Nechci domýšlet, jak bude vypadat život v takovéto společnosti dejme tomu za nějakých deset, patnáct let. Je mi smutno z takové představy.

   Nechci čekat a vím, že mnozí také ne. Chci žít v klidu a bezpečí, někde v kousku vlastní země, chráněn před vlivy takové nepřátelské společnosti. Chci žít s pocitem sounáležitosti s lidmi stejných, nebo minimálně podobných myšlenek, lidí konajících dobro, myslících dobro a tvořících dobro.

   Začíná mne děsit život v mnohých městech naší krásné zemi. A nemusí jít zrovna o dnes tak populární vlnu imigrantů, kteří dříve, či později tato, převážně větší města zřejmě zaplaví. Já nemám nic proti lidem, jenž ve své, válkou zničené zemi, strádají, nebo se bojí o holý život. Ale s nimi dorazí i živly, jenž nemají potřebu dodržovat naše pravidla, náš řád, naše způsoby života. Bylo by divné, kdyby to tak nebylo. Je to přirozené, že v takovém množství přistěhovalců bude část velice dobrých, slušných lidí a část mnohdy neurvalých, ba i krutých živlů. Ale to nebude jediný problém, My zde máme dávno své vlastní živly, jenž tu s námi rostou a žijí mnoho let. I ty nás ohrožují na zdraví, často i na životě. A tento stát již drahnou dobu není schopen zaručit nám bezpečí, prostřednictvím policie, armády, soudů. Navíc tyto instituce většinou konají ze své podstaty až po činu. Řeší následek. Trestají. To mi je ale jaksi k ničemu, pokud již toho času ležím v lepším případě v nemocníci s proraženou lebkou, v tom horším, v sic sice krásné, leč tvrdé rakvi.

   A i proto vzniklo naše duchovní hnutí SALAEBRA, abychom odešli žít na venkov, do míst kde se lidé spolu znají, kde nikdo nikoho nemile nepřekvapí, kde je život něco, čeho si lidé váží. Lidé jsou zde milí, obezřetní a stále se ještě dokáží radovat s toho, že ráno vyjde slunce, že voní čerstvě posekaná louka, že večer v dáli zpívá pták. Ano, to je krajina, kde budeme usilovat o získání prostoru pro náš duchovní život. Chceme najít a koupit nějakou zemědělskou usedlost, kde by jsme mohli v klidu a bezpečí žít naším životem, pracovat, chovat domácí zvířata, obdělávat půdu, která nám poskytne základní potraviny. Rozjímat, učit se. Pomáhat lidem v místě našeho pobytu. Být přínosem pro kraj, kde se usadíme. Ano, zatím je to velký sen, ale doufáme, že se nám splní a uděláme pro to vše.

   V této usedlosti pak hodláme konat různé tématické semináře, setkávání lidí podobných myšlenek. Jako duchovní hnutí chceme podnikat různé naučné výlety, putování po kraji, třeba i sjet řeku. Prostě žít s lidmi, kteří jsou blízcí našemu srdci. Každý člen hnutí bude mít právo na pomoc a ochranu, kterou mu hnutí samozřejmě a bez výhrad poskytne. A to i členům žijícím mimo komunitu.

  Nechceme nic víc, než žít pospolu v souladu s přírodou, s krajem, v němž se usadíme, v souladu se zákony této země, životem prostým, duchovním a klidným. V bezpečí našeho dómu.

                                                                                          Rafael....